Nízké Tatry 2009

… aneb Tatry kam se podíváš, teda pokud není mlha…

Úvod

Termín: 3. 8. 2009 – 6. 8. 2009

Účastníci: Souky a Jožin

Původní cíl: Přejít hlavní hřeben Nízkých Tater za 6 dní (Donovaly – Čertovice – Telgárt)

Skutečnost: Přechod hlavního hřebene Nízkých Tater jsme bohužel museli zkrátit na 4 dny. Za tu dobu jsme v pohodě přešli západní část Nízkých Tater – Ďumbierské Tatry, tj. po červené z Donoval až do Čertovice.

Start: Praha – Florenc (bus) –> Bánská Bystrica (bus) –> Donovaly

End: Čertovica (bus) –> Poprad (bus) –> Praha – Florenc

Použité průvodce: NÍZKÉ TATRY – STAROHORSKÉ VRCHY Turistický průvodce (Otakar Brandos & Kamil Balaj) – cena: 96,- Kč

Mapy: Nízké Tatry – Chopok (mapový list č. 122) a Nízké Tatry Kráľova Hoľa (mapový list č. 123)

Vrcholy: Nejvyšším zdolaným vrcholem na trase byl Ďumbier (2 043 m), který je zároveň nejvyšším vrcholem Nízkých Tater jako celku. Dalším významným vrcholem na trase byl třetí nejvyšší vrchol Nízkých Tater – Chopok (2 024 m). Pro informaci druhým nejvyšším vrcholem je Šťavnica (2 025 m). Samotný vrchol však neleží přímo na hřebenovce a tak jsme ho vynechali.

Ubytování:

Hiaďelské sedlo Turistická nocležna Zdarma Ohniště, půda, pramen
Útulňa pod Chabencom Horská chata 2,5 €/os. Pivo, omezené jídlo, pramen, krb
Kamenná chata Horská chata Údajně 10 € Specialita „buchty Chopok“, pivo, jídlo…
Chata M. R. Štefánika Horská chata 12 €/os. + sníd. Pivo, jídlo, SPRCHA!!!, topení

Turistická zamořenost 🙂 Střední – češi, slováci, poláci

Mapu do Google Earth stahujte zde.

Fotogalerie

Souky

1. Den: Po roce zas vzhůru do vrchů

Z Prahy jsme vyrazili opět se Student Agency v 630. Tentokrát nebyly žádné problémy a tak jsme do Bánskej Bystrici dorazili v plánovaných 14 hodin. První autobus do Donoval nám sice ujel (1410), ale s tím jsme ani nepočítali. Další jel ve 1430 a v Donovalech byl v 1505. Cesta stála 1,8 euro (1,4 € za osobu a 0,4 € za bágl). Autobus byl stará dobrá karosa. Občas to teda vypadalo, že už další kopec nezvládne, ale co si budeme povídat, jsou to hold držáky. V Donovalech jsme doplnili pití v místním krámku a vyrazili konečně po červené vstříc „vysokohorskému“ dobrodružství.

kousek za Donovaly je vidět nejvyšší vrchol Starohorských vrchů - Kozí chrbát i začátek Nízkých Tater (vrcholy Prašivá, Malá a Veľká Chochula)
Kousek za Donovaly je vidět nejvyšší vrchol Starohorských vrchů – Kozí chrbát (na pravo) a začátek Nízkých Tater (vrcholy Prašivá, Malá a Veľká Chochula)

První zrada nás však čekala asi tak 20 min za poslední osadou, tam se cesta rozdvojovala (u malinkaté mýtinky). Turistické značení samozřejmě chybělo. Zvolili jsme cestu vlevo (špatně). Asi po 15 minutách jsme došli na konec široké stezky. Cesta sice vedla dál „čučorietky“, byla však už o poznání užší. Nastalo dilema, pokračovat dál, či se vrátit. Kousek před námi zaštěkal pes. Rozhodli jsme se jít za ním a zkusit se zeptat „páníčka“ zdali by nám poradil, dá-li se po úzké cestičce dojít opět k červené. Chlapík nám poradil, že by neměl být problém se po pěšince dostat na červenou, ale že to chce ke konci pěšinky jít vpravo lesem.

 A tak jsme šli dál. Úzká pěšinka se klikatila borůvčím, až narazila na kamenné moře, kde se ztrácela. Nezbylo než kamenné moře přelézt a najít na druhém konci pokračování pěšinky. Pravda, přelézání to nebylo jednoduché, protože jsme stále ještě měli na nohou sandály. O těch mých za 100,- od vietnamců slepovaných CHEMOPRÉNEM nemluvě. Pěšinku jsme však už nenašli, pokračovali jsme tedy do kopce a vpravo, jak radil chlapík. Asi tak po 10 minutách jsme nakonec na červenou narazili a pokračovali jsme po ní dál, směr Kozí chrbát.

Cestu na Kozí chrbát bych bral jako takové zahřívací kolo, přestože se jedná o nejvyšší vrchol Starohorských vrchů, rozhodně se nejedná o nějak namáhavý výstup. Oproti takovému výstupu na Suchý (Malá Fatra) nebo „fuj“ Malý Rozsutec (Malá Fatra) to byla brnkačka. Na vrcholu jsme pořídili první videozáznam a nějaké fotky. Sestup do Hiadeľského sedla byl pak o něco prudší, ale pořád to nebylo nic náročného.

V Hiadeľském sedle nás překvapila pěkná, nová, turistická útulňa. Věděli jsme, že se zde dá bivakovat, ale otevřenou chatku na přespání jsme nečekali. Místo na spaní bylo jak dole tak i nahoře na půdičce a uprostřed na zemi bylo ohniště. V útulně jsme nakonec přespali ještě se 4 Čechy a 3 Slováky.

Souky

2. Den: S bouřkou není sranda

Po propršené noci vyrážíme z Hiadeľského sedla kolem 800. V sedle byla mlha a celkově bylo sychravo. Stoupáme na Prašivů (1652 m n m.), nejprve lesem, který pak přechází v klečové pásmo. Vrcholové foto, videozáznam no. 2 vrcholu Prašivá, přidáváme kamínky na „kamenné mohylky“. Cesta nás vedla dál po hřebeni Malá Chochuľa (1716 m n m.), dále Veľká Chochuľa (1758 m n m.). Zde dáváme odpočinek a kocháme se pár minut výhledem. Zde potkáváme také jednu ze dvou skupinek, co jsme za celý den zahlédly.

 

Mezi Prašivů a Velkou Chochulů
Mezi Prašivů a Velkou Chochulů

Scházíme na Košiariska. Začínáme slyšet, zatím z dálky buřinu, o které prvně doufáme, že se nám vyhne nebo, že z toho nic nebude. Míjíme těsně vrchol Skalky. Scházíme klečí do Sedla pod skalkou, kde se naše obavy pomalu stávají skutečností. Z malého vrcholku běžíme do nižšího místa. Souky zahazuje batoh jako první (protože má vevnitř vodivé kovové stanové tyčky, jak později dodává). Já vyndávám bundu, přehazuju obal přes batoh a odhazuju ho o pár metrů dál. Utíkám do dolíku, kde se nachází malý remízek kleče, vlézáme do něj, leháme na zem a s držkou v jehličí čekáme následující události. Vzápětí se rozpoutává hotové inferno. Během okamžiku jsme promoklí na kost a zmrzlí. Déšť, vítr, kroupy, blesky. Nemám pojem o tom, kolik jsme strávili přitisknutí k zemi, ale když jsme vylezli, byli jsme mokří jako krysy a klepali jsme se jako ratlíci. Nalézáme bágli a pokračujeme po hřebeni. Mám mokrý i spoďáry a v botách hotový jezero, Souky je jako přes kopírák. Obcházíme Veľků hoľu (je mimo trasu). Vylézáme na Latibořskou hoľu (1643 m n. m.) – bez foto bezevšeho, protože utíkáme před další bouřkou. Jednou si ještě schovku před bouřkou opakujeme, ale pak na to sereme, protože klid je v nedohlednu. Pak Ďurková (1750 m n. m.). Pak klesáme k turistické útuľně pod Chabencom (též tzv. chata Ďurková). Je nabitá cca kolem 30 lidí, ale ještě se v klidu vejdem, dáváme šošovicu, sušíme věci, sjednáváme nocleh (1 osoba – 2,5 €/noc). Píšu do deníku u čaje a panáka velké borovičky.

Jožin

A je po bouřce...
A je po bouřce…

Dneska byla pekelná bouřka! Chytla nás přímo na hřebeni a blesky šlehaly všude kolem nás. Déšť, vítr, kroupy, zima a všude najednou byla voda…

Souky

3. Den: Tatry kam se podíváš, teda pokud není mlha

Vyrazili jsme ani nevíme v kolik, čas neřešíme, po modré do svahu, abychom se napojili na hřebenovku. Po ránu poměrně usilovné stoupání. Kolena mě nebolí. Zde malá odbočka – již předchozí den mě v závěrečných partiích pobolévalo levé koleno. Přeležel jsem to a doufal, že to bude v pohodě. Ovšem cestou na Chabenec mě to opět chytlo (1955 m n. m.). Dále Chopok – 1. dvoutisícovka (2024 m n. m.). V „Kamenné chatě Chopok“ si dáváme polévku a Šariš. Dále pro mě byla cesta jednou velkou anabázi. Nebudu se o tom rozepisovat, jen konstatuji, že cesta na Ďumbier pro mne byla celkem slušné utrpení (Ďumbier 2043 m n. m.). Ale dá se to odpískat, když jste tak blízko nejvyššímu vrcholu Nízkých Tatier? Na Ďumbieru byla mlha, viditelnost cca 10m. Cesta zpět do Krúpova sedla a pak na Chatu M. R. Štefánika byla bolestivá a zdlouhavá. Sjednáváme pobyt, vybalujeme, sušíme (Souky má ještě všechny věci mokré po předchozím dnu). Lehce večeříme a já dojíždím placatici. Kolena bolí. Jsem zvědav na zítřek, zda-li se zvednu z postele.

Jožin

Ráno v turistické útulně pod Chabencom bylo vysvobozením z pekelně teplé noci. V polovině noci už jsem chtěl vylézt z útulny na čerstvý vzduch, ale představa že budu bloudit po tmě mezi spoustou nocležníků a hledat východ mě nakonec přinutila zatnout zuby a zkusit to zaspat. Chata je sice pěkně tepelně izolovaná, ale ventilace není rozhodně dořešená. Příště spát u okýnka!

Po ranní hygieně a doplnění vody u nedalekého pramene jsme vyrazili na Chabenec. Teda po ránu příšerný stoupání. Přesto na ranní výstup na Prašivý to nemělo (viz. 2. den). Na Chabenci bylo ještě dobře vidět do okolí. To se však brzy změnilo. Z Chabence bylo prudké klesání do sedla a pak dále výstup na Kotliska. Klesání z Kotlisek již bylo v mracích a stejně tak i další cesta na Poľanu. Výhledy tedy mizerné až žádné. Vrchol Poľana nebyl značen a tak jsme ho přešli bez zastávky.

Pod Chabencem
Pod Chabencem – to jsou mraky ještě na správné straně hřebene, brzo se však budou přelévat na druhou stranu.
V mracích
V mracích – a takto to vypadá, když mraky „cestují“ přes hřeben.

 

Ze sedla Poľana jsme pokračovali po červené na Dereši. Blížící se vrchol byl poznat podle udržovaných turistických chodníků. A ty byly parádní. Za Dereší následovalo další stoupání až na Chopok. Na samotný vrchol vede odbočka z červené, asi tak 200 m stoupání. Mně samotný vrchol připomínal hodně vysokou hromadu kamení. Byly od tud pěkné pohledy, bohužel Ďumbier vidět kvůli mrakům nebyl.

Chopok
Chopok – třetí nejvyšší vrchol Nízkých Tater (2024 m n. m.)

Pod Chopkem jsme dali polévku (kapustnica za 1,90 €) a pivo (2 €). Jinak moc pěkná chata. Trochu teď lituji, že jsem si nedal místní specialitu sladné „buchty Chopok“.

Dalším cílem bylo zdolání Ďumbieru. Cesta k rozcestníku vedla po klesajícím chodníku. Od rozcestníku pak prudší stoupání po chodníku až na vrchol. A zde „úžasné“ bílo na všech stranách… Škoda… Pak následoval sestup zpět po stejné cestě k rozcestníku a klesání až na Chatu M. R. Štefánika. Dáváme pivo za 2 € a sjednáváme ubytování i se snídaní za 12 €. V ceně ubytování je i sprcha (od 20 hodiny), záchod se splachováním (konečně po dvou dnech slušný záchod) a palandy. Howgh…

Souky

4. Den: Den neplánovaně poslední

Po noci zjišťuji, že to dál nepůjde. Sotva slezu z palandy a skoro jsem se v noci nevyspal, proto padá rozhodnutí, že se vracíme předčasně domů. Po snídani sestupujeme dolů do osady Čertovica, která se nachází ve stejnojmenném sedle, které rozděluje Nízké Tatry na Ďumbierske a Kráľovohoľské Tatry. Je sychravo, poměrně zima a fouká silný boční vítr. Mraky se přelévají přes hřebeny a poskytují viditelnost jen pár metrů. Cestu, která běžně trvá cca 2 hodiny, jdeme přes 4 hodiny. Pro mě je to poměrně slušná anabáze. V Čertovici si dáváme pivo a kafe a čekáme na autobus do Popradu. Chvíli trávíme v Popradu a pak již nočním autokarem do Prahy (UAN Florenc).

Jožin

Hnusný párky. Rozhodně jedny z nejhorších co jsem kdy měl! Včera jsem si měl k snídani radši objednat ovesné vločky jako Jožin. Ty sice nevypadají taky nic moc, ale určitě lépe chutnají (mimochodem ceník je vidět na fotografii v galerii). Horší než tyhle párky k snídani je snad jen fakt, že Jožinovy odešlo koleno. Dnešní den tedy bude poslední na této tůře po hřebeni Nízkých Tater. Čeká nás však poměrně dlouhá cesta dolů do Čertovice. Převýšení nebude sice nic moc, až na závěrečný sestup, ale počasí a silný vítr bude jistě celou cestu stěžovat.

šerpa
Vpravo je vidět „slovenský šerpa“ scházející do údolí pro novou zásobu potravin. Ano, ten sud na zádech už má opravdu nad hlavou.

Mlha, vítr, mlha, vítr a pořád dokola. Počasí nám ani nachvíly nedopřálo zpětný pohled na vrchol Ďumbier. Slunce na nás vykouklo až na vrcholu Lajštroch (1602 m n. m.). Samotný vrchol je nějak divně značen. Na turistických ukazatelých je značen jako Rovienky, ale v mapách je značen jako Lajštroch. Na samotném vrcholu pak váhavci pro jistotu nenajdou žádnou popisnou značku, jak to tedy je… To byl poslední vrchol na cestě po hřebeni, nyní nás čeká už jen sestup do Čertovice.

Souky

V Popradě
Vystoupení v Popradě

Epilog

Doma do sebe „cpu“ předepsaná antirevmatika a ostřikuji kolena a vypadá to na pár dní klidu. Alespoň jsme zvládli primární cíl tj. Ďumbierskou část Nízkých Tater. 🙂

Jožin

Trasa treku
Trasa treku
Přibližná profilovka
Přibližná profilovka