Malá Fatra 2012

… mezi Žilinou a Martinem

 

Termín: 8. 9. – 14. 9. 2012

Účastníci: Souky (mapo a bedekronosiš), Jožin (hlavní kuchař) a Fudži (přírodozpytec a celtonosič)

Cíl: přejít hřebenovku Lúčanské části Malé Fatry, přejít Veľký Rozsutec a nakonec přejít Veľký Choč

Start: Praha – Florenc (bus – 390,- Kč) -> Žilina (bus –  EUR + 0,4 EUR) -> Fačkov

Přestup: Varín (bus –  EUR) -> Terchová

End: Párnica (bus –  EUR) -> Horný Kubín (bus –  EUR) -> Ružomberok -> (bus – EUR) Praha – Florenc

Použité průvodce: tentokrát žádný

Mapy:

MALÁ FATRA – MARTINSKÉ HOLE (mapový list č. 120) 1 : 50 000, 6. vyd. VKÚ a. s., Harmanec, 2010

MALÁ FATRA – VRÁTNA (mapový list č. 110) 1 : 50 000, 5. vyd. VKÚ a. s., Harmanec, 2008

Vrcholy: Nejvyšší a nejvýznamnějším vrcholem v této části Malé Fatry je Veľká Lúka (1946 m).

Ubytování: Tentokrát převážně bivak, jednou přespání v penzionu ADAK v Párnici.

Turistická zamořenost: Malá až velká (podle turisticky atraktivních míst, hřebenovka přes lúčanskou část byla málo frekventovaná, naopak v okolí Veľké Lúky byla turistická zamořenost ohromná)

Finanční náročnost: 3000 – 4500 Kč

Mapu do Google Earth stahujte zde. Nepoužívající GE se mohou podívat na mapu treku.

Fotogalerie

Souky

1. Den: Vzhůru na Kľak

Vstáváme ve 4.45. Student Agency nás tentokrát poveze do Žiliny. Odjezd je v 6.00 z Florence, takže jen malé dobalení a autobus stíháme v pohodě.

U autobusu vytahuji rezervované lístky a k velkému překvapení zjišťujeme, že Jožin objednal lístky na pátek místo soboty. Naštěstí je v autobuse ještě volno a tak kupujeme lístky s přirážkou přímo u řidiče.

Cesta do Žiliny jinak probíhá v poklidu. David akorát vycintal na české dálnici po okolí kafe, ale jinak nic.

Do Žiliny přijíždíme v 12.30. Dáváme malou procházku po městě, dokupujeme pár zásob a jdeme zpátky na autobusák. Zde opět klasický zevlové – žebrají cigára, peníze. Jožin se s nimi nesere a posílá je rovnou do piči. A je klid. Další přesun je do Fačkova (odjezd v 14.00)

Fačkov – zde začíná náš trek. Hřebenovka Malé Fatry – Lúčanská část. Vydáváme se po modré. Zprvu cesta údolím, pak ovšem odbočuje do stráně a posléze vede táhlým stoupáním lesem.

V jedné chvíli (kluci se zatím zpozdili a jdou za mnou) plaším nějaké ohromné zvíře. Slyším silné praskání větví a vidím už jen kouli chlupů, jak mizí mezi stromy. Medvěd? Ostatní nic neviděli a myslí si, že zase kecám. Nevím. Buď to byl velký jelen anebo medvěd. Pravdu se už asi nedovíme…

Pokračujeme na Kľak, dnešní cíl. Dostáváme se do sedla a pak už rychlý krátký výstup přímo na vrchol. Z něj jsou pak výborné pohledy do okolí a na Veľkú Lúku. Vítr začíná sílit a zvažujeme, jestli zde vůbec budeme bivakovat. Dlouho hledáme závětří, až nakonec nacházíme místo pro složení hlav za klečí.

Dál už nejdeme. Noc padá, hvězdy se začínají třpytit a pod námi se rozsvěcují městečka, města i vesnice. Nádhera.

Vrchol Kľak – to ještě vítr tak silně nedul.

Souky

2. Den: Noc nepočká

Noc na Kľaku byla větrná. Ráno se přes horu valí mraky a nikomu se příliš nechce ze spacáku. David přináší jídlo ukryté opodál v kleči a po snídani vyrážíme dále. Z Kľaku chvíli dolů a pak na Ostrou skalu (1220 m n. m.). Z ní pak do Vríčanského sedla (950 m n. m.), kde obědváme a já s Davidem scházíme kousek níže k prameni pro doplnění zásob vody. Pramen je malá tůňka. Po siestě stoupáme na Skalku (1190 m n. m.). Odtud jsou úžasné výhledy, pohledy, náhledy, podhledy, záhledy, dohledy, přehledy a jiné hledy.

Ostrá skala (1220 m n. m) poskytuje hned po Kľaku další parádní výhledy

V Sedle pod Úplazom (988 m n. m.) pohovoříme s místními bikery. Dále stoupáme na Úplaz, kde sejdeme z ČZ, stačí chvíle nepozornosti. Souky trvá na návratu, my s Davidem jsme proti. Navrhli jsme jinou trasu a přes Soukyho obavy se po hodině napojujeme znovu na ČZ v Sedle pod Hnilickou Kýčerou. Zde opět doplňujeme vodu u pramene (novoduralová trubka ze stráně, která je přibližně 2 min od rozcestníku). Na Hnilickou Kýčeru (1217,6 m n. m.) vede přímý, prudký výstup. Zápis do vrcholové knihy je na tomto místě zasloužený. Následuje hřebenovka, která vede lesem. V Sedle Majbiková (990 m n. m.) jsme se rozhodli pro bivak. Jsme už notně unaveni, na pochodu jsme byli téměř 10 hodin. Rozdělali jsme oheň. To by bylo, aby ta vůně pečené slaniny ty medvědy konečně nepřilákala. Toto nám potvrzují myriády očí hladově nás pozorujíce zpovzdálí. David pak po celou noc udržuje pořádnou vatru, aby je udržel v uctivé vzdálenosti.

Jožin

3. Den: Veľká Lúka – pochod mezi Žilinou a Martinem

Noc v tábořišti byla příjemná, teplý vzduch proudil v dostatečném množství. Chuť na masitou stravu nás přinutila rozdělat již dříve zmíněný oheň, který jsem intenzivně udržoval asi od 23 h předchozího dne, protože hlasové projevy jelenů, které jsme mimochodem dosud neviděli, utichly a vystřídal je několikrát medvěd z jedné strany, z druhé strany a jednou od východní strany celkem hlasitě. Zvuk ale krátko na to utichl. A ani igelitky nabité jídlem visící cca 100 m od tábořiště nebyly porušené.

Někteří z nás měli náročnou noc…

Ráno vstáváme a jdeme tedy já a Souky k prameni pro vodu, zatím plni energie a elánu, když ale prudce sestupujeme a míjíme onen první, padáme stále dolů a na radu místních nabíráme vodu z pramene „pod Bukem“ s pískem a menším odběrem než bylo potřeba. Cca za 30 minut jsme nahoře a vydáme se na další den, směr KOPA 1232 cca 240 m převýšení. Samotný výstup byl lesem a vrchol zarostlý bez vyhlídek. Začíná opět slunko pálit a my se dostáváme na HORNÚ LÚKU, kde chvilku odpočíváme a pokračujeme směr VETRNÉ, kde jsme se kochali krásnými výhledy nikoliv samotní, tento úsek je turisticky dost frekventovaný, 1441 m n. m. už člověk v tričku pocítí. Pak přes VIDLICU, kde prolézáme krátce klečí. Všude sucho, ale zde dvě obrovské louže plné kdejakých zvířátek. Zakrátko jsme na VEĽKÉ LÚCE, kde obědváme, kocháme se výhledy na města (MARTIN), Nízké Tatry, Velký Choč i Velká Fatra. Obcházíme vysílač na kopci obehnaný betonovou zdí a cestou připomínající vojenské zákopy pomalu sestupujeme ihned poté, co vystoupíme na KRÍŽAVU. (pozn. SOUKY po zápisu – ??? Nechápu – vysílač je právě na vrcholu Krížava) Cestou potkáváme staršího samotného strejdu co se ptá na vodu. Taky mu už dochází. Přes ZÁZRIVOU běžíme lesem k DLHÉ LÚCE, kde se Jožin i se Soukym vydávají pro vodu. Pramen je však opět vyschlý a nás čeká ještě dlouhý sestup bez kapky vody. Vystoupali jsme na MINČOL, kde bylo vidět na ŽILINU i Martin.

Z jedné strany Martin…

… z druhé strany Žilina.

Cestou potkáváme kousek vojenské techniky (dělo, kanon) a sestupujeme přes ÚPLAZ cca 1300 m n. m. do 968 m. SEDLO JAVORINA, zde je přístřešek s lavičkou a spoustou cyklistů jelikož se zde naše trasa setkává se stezkou, po dalším krátkém odpočinku se vydáváme na další prudký sestup a potkáváme cyklistu, který má problém. Avšak s Jožinovým švýcarákem ho zachraňujeme a před setměním a ochutnávkou ostružin padáme dolů do údolí nejprve postupně, zastavujeme se u druhého osamocenějšího přístřešku (RAKYTIE) a čeká nás dehydratované poslední část dne, zato dosti náročná. Prudce padáme za tmy dolů ku Strečnu k bistru u silnice, kde žíznivý a hladový dáváme polévku, pivo a klobásy, velmi příjemný pán z obsluhy s námi vtipkuje, vypráví jak před chalupou, kolem které jsme před chvílí prošli, našel domácí resp. vyrušil medvěda s uloveným divočákem, radí kde přespat (pod hradem, ukazuje koncovku (píšťala), dává každému z nás panáka borovičky – sám řídí – a jede vzápětí domů do Martina, pomáháme mu uklidit stoly, loučíme se a jdeme po schodech hore do parku pod hradem, kde spolu s mravenci přečkáme další jasnou a celkem teplou noc.

Fuky

4. Den: Odpočinkový den

Tento den je víceméně odpočinkový a využíváme ho k přesunu do další destinace. Ve Strečně doplňujeme zásoby jídla a kupujeme snídani. Plánem je přesunout se do Varína a odtud do Terchové do osady Davidkovci. Ve Strečně se s námi dává do řeči jeden z místních a dostáváme pár tipů. Taky jsme se rozhodli, že do Varína se přesuneme pěšky a dále pak dle plánu. Hlavně ale dostáváme typ na „Asfaltové jezírko“, které je poblíž Nezbedské Lúčky (na pravém břehu Váhu naproti Strečnu). Toto po chvíli bloudění objevujeme. Tento hluboký lom s čistou vodou nás zláká ke koupání. Vzhledem k denní a roční době jsme tu až na jednoho místního sami. Po propocených túrách to byl příjemný relax.

Naprostý relax – „asfaltové jezírko“

Následuje přesun do Varína po silnici, večeře v místní pizzerii (2. dnešní návštěva krčmy po kiosku v N. Lúčke) a přesun do Terchové. Noční pochod do osady Davidkovci kde bivakujeme.

Jožin

5. Den: Veľký Rozsutec

Dneska vstáváme poměrně brzy. David hlásí 6.30. Důvody jsou dva, jednak bivakujeme u turisticky frekventované cesty – do Dier – a dále nás čeká celkem dlouhá túra přes Veľký Rozsutec (1609,7 m n. m.) až do Párnice nebo Kraľovan. Začíná klasické balení, kontrola jestli nám něco nesežral medvěd ale spíš myši. Jožin říká, že ho v noci vzbudila bouřka, která nás však minula. Já spal jak zabitej pod jedním stolem, takže o ničem takovém nevím.

Kolem 8 hodiny je konečně sbaleno a posnídáno a můžeme vyrazit. Vydáváme se opět po modré jako před 4 lety. Tentokrát však půjdeme po modré až do sedla Medzirozsutce. Bez odbočky po žluté. Dolné Diery procházíme celkem rychle. Šli jsme zde už 3x, takže ani moc nestavíme na fotografování. Na rozcestníku si udělám ještě krátkou odbočku k místnímu „bufetu“ jestli náhodou nemají otevřeno. Opět mám smůlu. Opět zavřeno. Prostě salaš Podžiar otevřenou neuvidím.

Pokračujeme opět po modré do Horních Dier. Poprvé si všímám při fotografování rozcestníků reklamy na japonské automobilky. Díky jejich sponzorskému daru jsou údajně udržovány turistické cesty. Zvláštní. Dosud jsem měl za to, že právě turistická zamořenost Malé Fatry přináší peníze do kraje. Inu uvidíme, jak Japonci sponzorují cesty.

Žebříky a mosty máme za sebou. Nyní trošku nudnější stoupání lesem a pak už moje oblíbená část za zatáčkou s řetězy. A poté už zase jen stoupání lesem až do sedla.

Před sedlem vím o prameni vody, ale co jsem nevěděl je, že v suchém září z něj neukápne ani kapka vody. To je trochu problém, protože jsem s ním počítal a stejně tak i zbytek výpravy. Vodu ještě nějakou máme, tak snad „dočepujeme“ v sedle Medziholie – tam byl pramen vydatný.

V sedle Medzirozsutce dáváme oběd – chce se to posilnit před výstupem na Rozsutec. Začínají se objevovat první turisti. Přichází po modré jako my a rovnou odbočují na Rozsutec. Samí baťůžkáři. Ještě s respektem koukám na Malý Rozsutec a vzpomínám na před lety šílený výstup „na těžko“, s nevyváženým batohem. Fuj. Tohle už znova ne. O Velkém Rozsutci se naopak tvrdí, že výstup není tak namáhavý. Uvidíme.

Stoupáme příkrými svahy, lesem. Na narůstající výšku nás upozorňují snižující se okolní stromy. Pak přichází pásmo klečí, pak luk a pak to uvidím. Před vrcholem. Sakra, před vrcholem. Cesta vede po hraně skály. Je to sice kousek, ale to prostě nedám. Jožin s Davidem jsou v pohodě, zkouší mě přemluvit, ale prostě to nejde. Zůstávám kousek pod cílem. Domlouvám se, že počkám a že se vrátíme stejnou cestou. Kluci pokračují.

A tak si tak sedím na bobku a začínají mě pomalu srát kolem pořád chodící turisti. Další a další a další. Nakonec už mě to tak sere, tak se zvedám a zkusím kousek popojít. Za skalním schodem se rýsuje ještě jedna – hezčí, kosodřevinou vedoucí cestička. Není však vidět jestli se napojuje na hřebenovku. Slezu schod a hurá! Je tu rozdvojení cest. Na cestu po hraně skály slušně řečeno peču a jdu jistější kosodřevinou vedoucí cestou k rozcestníku až pod vrchol. Zbytek party už je připraven ke sestupu po příkré stěně. Koukám na řetěz kolem skály a je mi jasno. Na vrchol další řetěz. No, stačí mi tedy jen rozcestník pod vrcholem a vydávám se po stejné cestě zpátky. Rozsutec obejdu a setkáme se v sedle Medziholie.

Pohled z veľkého rozsutce do sedla meziholie (to je ten flíček vlevo nahoře, kam se sbíhají cesty)

Dolů to jde parádně. Jdu za dvěma Slováky, co docela ženou a tempo mi vyhovuje. Hole mám na batohu. Trek už se blíží ke konci, tak to snad už kolena vydrží. V sedle zjišťuji, že i přes vysoké tempo nás ještě s vyšším tempem stíhá David. Jožin šel druhou cestou. Těžko mu co zazlívat – přechod Velkého Rozsutce už byl dlouho jeho sen.

Společně se pak opět setkáváme až v sedle Medziholie. Sice jsme si trochu zašli, ale zase jsme věrní modré značce a vypadá to, že jí dáme od začátku až dokonce v Párnici. Polovina dnešní trasy je za námi. Špatná zpráva je: vyschnul i ten vydatný pramen v sedle. Ani kapka. Budeme tedy šetřit vodou ještě více. Další pramen na cestě už nemáme.

Výborné vody z pramene v sedle Meziholie jsme se tentokrát nenapili

Opouštíme sedlo a začínáme stoupat na vrchol Osnica (1362,8 m n. m.). Tráva je již suchá a svojí výškou po kolena dává náměty na parádní fotografie. Brodíme se trávou. Ostatní z toho až tak odvaření nejsou. Z vrcholu jsou pak vynikající pohledy na Veľký a Malý Rozsutec (Malý tedy vypadá, jak když se veze Velkému na ocásku) a hlavně na MASIVNÍ Stoh.

Pohled z Osnice na Veľký Rozsutec – Malý Rozsutec vykukuje za ním (takový ten bobek na fotografii zhruba veprostřed)

A ještě jeden pohled z Osnice, tentokrát na turistickými mýty ověnčený Stoh

Následuje prudší sestup po ostrém hřbetu Osnice do sedla Strungový príslop. Začíná zde poblázněné značení turistického chodníku. Značky jsou příliš blízko u sebe, pokřivené čáry, objevují se místo značek smajlíci. Přesto však stále vedou správným směrem. Cesta lesem kolem vrcholu Magura (1259,6) vypadala na mapě poměrně krátce, ve skutečnosti je to však nekonečné. Zdá se jako dlouhý pochod po vrstevnici nekonečným lesem. Společnost nám kromě stromů poskytují stále pomatené turistické značky. Buď byl jejich autor velký vtipálek (značky na kmíncích o průměru 5m) nebo blázen. Nebo dostal od Korejců tolik barvy, že nevěděl co s ní.

Po sestupu z Osnice už vede cesta hlavně lesem, někde i pralesem. Kromě poblázněného značení však zpříjemní trek i takovéto serpentiny. Bohužel na žádný pramen po cestě už nenarazíte, takže šup do Párnice.

Vycházíme konečně z lesa na louku. Tolik bobků od jelenů jsem snad ještě neviděl. Začíná pršet a tak se rychle přemisťujeme pod opuštěný vlek. Konec konců pokračuje zde i modrá značka. Po dešti se pak vydáváme dál. Konečně začíná postupné klesání do Párnice. Míjíme ještě jeden vlek, pak „hluchého“ baču. Obcházíme jeho oplocený pozemek a sestupujeme dále do vesnice. Zakrátko se dostáváme na rozlehlé louky. Do zad se nám blíží bouřka. Předpokládáme ovšem, že se vybouří nad Fatrou. I tak raději zrychlujeme.

V Párnici nakupujeme v COOPu hlavně vodu. U pokladní pak zjišťujeme, kde se dá najíst. Opět jediný restaurant je za městečkem. Procházíme kolečko obcí a jdeme k penzionu. Začíná se stmívat. David se informuje, kolik by stál i nocleh. Za 37 euro pokoj pro tři. Vzhledem k pokročilejšímu večeru a blížícímu se zhoršení počasí to bereme. Sprcha a večeře. Paráda.

Při večeři se pak dovídáme o tragédii s methanolem v ČR. Venku se zvedá vítr a přichází liják.

Souky

6. Den: Změna plánu

Ráno nás čeká probuzení do škaredého dne. Balíme, zatím neprší, ale obloha má těžkou kovovou barvu. Autobus nás pak odváží nejprve do Dolného Kubína a pak dalším busem pokračujeme do Ružomberka. Bohužel přes nižší mraky není vidět ani Veľký Choč, přestože jedeme kousek od něj. Ráno už padlo rozhodnutí, že výstup na něj nemá v tomto počasí smysl. Výhledy by nebyly žádné.

Ve městě ještě naplánujeme výlet na nedaleký hrad Likavu. Dobře se najíme ve vlakovém nádražním bufetu, okoukneme město a jdeme na hrad. Cestou začíná pršet. Času však máme do večerního dojezdu autobusem dost a tak alespoň otestujeme nepromokavost oblečení. Na hradě pak kupujeme lístky od dvou osamocených slečen, prohlížíme si jedinou zpřístupněnou věžičku, kupuji pohled a valíme zpátky do města. Včera byli na hradě nějací turisti z Písku – svět je malý. Cestou zpátky se ještě stavujeme v podhradí hospodě na pivo a pak se už jen plynule přesunujeme na pivo do města.

Kamarádi mi ještě sdělují, že cestou zpátky z hospody za námi šly ony dvě prodavačky lístků. Jsem fakt už asi slepej či co…

A to je asi tak všechno. V půl jedenácté nasedáme s Jožinem do Student Agency a opouštíme Ružomberok, Slovensko. Zpátky do Čech… David pak nasedá o hodinu později. Rozhodl se jet do jižních Čech přes Brno. Přestoupí v Brně.

Souky

Pozn. Jožin: Zodpovědnost nás přinutila při čekání na nádraží ztrestat poslední „zbytky“ hruškovice a domací slivovice, abychom to nevezli do prohibicí zasažené země.

Trek parádní. Škoda jen toho Choče. Tak snad příště. Alespoň víme, kde se příště rozcvičíme. A pak Muráňská planina? J

 

PROFIL trasy Malá Fatra Lúčanská část (přibližný!):