Malá Fatra 2008

Jak to vůbec začalo…


Souky na horách
Celý nápad jet na Slovensko vzniknul někdy v lednu v hospodě v Plané nad Lužnicí, kdy jsme řešili s kamarády kam v létě na dovolenou. Většina sice navrhovala Chorvatsko, Řecko a kdoví co ještě za jiné cizokrajné země, ale já měl jasno. Buď Slovensko anebo Španělsko… A pak to začalo…

Někdy v březnu, dubnu (kupodivu opět v hospodě) se pokračovalo v plánování kam na dovolenou. To už jsme se začali dělit na dva tábory, jeden volil jako ideální dovolenou pláže v Černé Hoře a druhý (já) si stále trval na Slovensku.

Skupina Černá hora se s blížícím létem přestávala o dovolené bavit. Začátkem července jsem tady začal shánět lidi, kteří by jeli k „naším“ bratřím. Prvního koho jsem úspěšně naverboval byl můj kamarád už ze střední (dokonce od „prváku“) Jozef Krajňák, mezi přáteli znám pod přezdívkou Jožin. O ostatních se zmiňovat nebudu, protože jak z další věty zjistíte, nemělo by to větší smysl.

V polovině července jsme byli 4 lidi, což bylo asi nejvíc, od té doby se počet účastníků už jen snižoval až na konečný počet 2. Ono to bylo sice trošku složitější, ale tím bych Vás nerad zdržoval, protože povídání je ještě dost a dost.

Moje představa o tom co chci vidět u sousedů, byla z počátku sice trošku jiná (plesa, termály a jiné), ale nakonec jsme se dohodli na trase po hřebenech Malé Fatry a zdaleka toho nelituji.

Přehled tras (ve dnech):

  1. DEN  Praha – Žilina – Strečno podhradí
  2. DEN  Strečno podhradí – Strečno – Starý Hrad – Suchý – Chata pod Klačianskou Magurou
  3. DEN  Chata pod Klačianskou Magurou – Malý Kriváň – Velký Kriváň – Chata pod Chebom
  4. DEN  Chata pod Chlebom – Stoh – Osada Davitkovci
  5. DEN  Osada Davitkovci – Dolné Diery – Malý Rozsutec – Osada Davidkovci – Terchová
  6. DEN  Terchová – Šútovský vodopád – Žilina
  7. DEN  Žilina – Praha

Mapu do Google Earth stahujte zde. Nebo se můžete podívat na obrázek cesty.

Fotogalerie

1. Den: Příjezd

Z deníku:
V 600 vyrážíme busem z Prahy (Florenc) směr Žilina. Bus měl hodinu zpoždění, dopravní značka urvala kus střechy, do busu chcalo a bylo to neúnosné, takže jsme před Brnem měli neplánovanou přestávku (oprava). Vymrzli jsme, lidi byli nasraný. Zhruba v půl třetí – Žilina, pak nutný několikakilometrový pochod do Strečna. U Strečna jsme vyšlápli na památník francouzských partizánů – pěkný výhled na Váh a Hrad Strečno. Občerstvení v bistru pod Strečnem, dobrej týpek za pultem, pár pivek a Tatranský čajík. Nocování pod Strečnem, postavili jsme přístřešek pro sicher a dobře jsme udělali – pršelo.

Kolem šesté ranní hodiny jsme měli vyrazit z Florence (pro neznalé – autobusové nádraží v Praze, dle mého názoru teda pěkně hnusné, ale teď s tím něco dělají, tak uvidíme), ovšem strýček Příhoda tomu chtěl jinak, a tak jsme na autobus čekali navíc tak hodinu. Dle pozdějšího zjištění na Slovensku byla pěkná buřina a na autobus v tom nečase spadla tak nešťastně větev, že trochu prasklo přední sklo. Koukám, Jožin poznamenal cedule, tak to byla asi ta cedule, ne větev…


Když konečně autobus přijel k nástupišti, vyběhla z něj stevardka a docela rychle nás odbavila, nasedli jsme do autobusu, pak nás ještě jednou přivítala a rozdala sluchátka. Později po cestě nám slečna nabídla ještě kafe či čaj a noviny (na ty jsem sice čekal až do Žiliny abych zjistil, že je stejně nedostanu, ale čert to vem. Dále nás pak informovala o důvodu zpoždění, a že se ještě kvůli opravě skla budeme stavět v centrále Student Agency před Brnem. Měla pravdu. Vysypali nás na zastávce před centrálou Student Agency a autobus zmizel v oploceném areálu. To jsem tehdy ještě optimisticky vystupoval s Jožinem z busu, s myšlenkou v hlavě, že to může trvat tak maximálně půl hodinky, nebo ještě míň, vždyť určitě mají náhradní busy, když se něco… Neměli… Po půl hodině už začal být vítr docela nepříjemný a klasicky mi zmodrali ruce (jo podle toho se pozná, že už je ku*** zima). Spolucestující začali remcat a tak se stevardka, do té doby s námi držela v té zimě basu, šla zeptat, jak dlouho to ještě potrvá. Ale komu by se chtělo do té zimy z teplé garáže, že? Možná teda běhala někde jinde, ale určitě se vrátila až tak po čtvrt hodině, po telefonátu aktivnější spolucestující na centrálu Student Agency, že nám utekla stevardka a že stojíme v zimě na zastávce.

Nepříjemná situace skončila příjezdem náhradního autobusu. Ten nás odvezl na nedalekou benzínovou pumpu a tam nás vysadil. Za deset minut přijel na pumpu „hurá“ náš autobus a mohli jsme pokračovat v cestě. Možná ještě stojí za zmínku, že jsem si rezervoval místo vepředu, ale jak bylo prasklé sklo, tak do busu pršelo a na předních sedačkách bylo mokro. Proto mě slečna usadila vzadu. Po opravě jsem se však přesunul pěkně dopředu, kde jsem měl být, konečně sedačky už byly suché, tak co.

Autobus je konečně opraven, všichni jsou opět happy a můžeme pokračovat

V Brně se s námi slečna rozloučila a začali se odbavovat cestující z Brna. Krom toho, že mě vyhodili zpátky dozadu, se jinak na zastávce v Brně nic zajímavějšího nestalo. Jak jsme se rozjeli, uvedl se nám slovenský stevard, opět nabídl čaj, kafe nebo sušené maso bo co to tam všechno mají ještě v nabídce. Za Brnem jsem usnul. Probudil jsem se až neznámo kde na Slovensku. Docela mě štvalo, že jsem zaspal přejezd z té naší kotliny k bratřím…

Do Žiliny jsme dojeli něco po druhé hodině odpoledne. Přezuli jsme si boty a vyrazili směr Strečno. První kontakt s místními jsme navázali na pokladně v Tesku (to je snad všude). Po doplnění zásob jsme vyrazili kolem vodní nádrže Žilina. Tak v polovině cesty jsme narazili na srub – pizzerii a jako „každý správný Čech“ jsme si hned objednali nějaký to pivko. Teď už nevím, jestli jsme měli každý dvě, či dohromady dvě, ale jisto jistě vím, že tam obsluhovala moc pěkná mladá Slovenka – asi se budu v textu ještě opakovat, ale Slovenky jsou FAKT!!! … (cenzura), a je jedno, jestli mladé, staré, hubené, tlusté… ^^.


Pod památníkem francouzských partyzánů jsem se ujistil v tom, že se Jožin za ten necelý rok co jsem ho neviděl, nezměnil a stále sní, na co přijde. Konkrétně se jednalo o nezralá jablka a švestky. Nahoře na památníku jsme se pokochali výhledem na městečko Strečno, řeku Váh a vzdálenější hrad Strečno. Nabízela se zde také možnost bivakovat (pro neznalé… víte co, najděte si to na google.cz). Šik byla hlavně zídka, ke které by se dalo pěkně přidělat pončo. Času do večera však bylo ještě hodně a alespoň u mě chuť na pivo taky nebyla nezanedbatelná. Vyrazili jsme teda dál. Nejdříve jsme sešli tedy kopec až do městečka a pak jsme se začali směrovat k hradu. Cesta, nejdřív asfaltka, poté zpevněná cesta, pak už jen cestička, se nám však postupně ztratila před očima. Jožin však hbitě našel navazují stezku „místního ožrali“ (ten název jsem si vymyslel, tak jsme to tam tenkrát nenazývali) vedoucí skrze křoví někam dopryč. Jo stezka… Abych to nezdržoval, tak jen heslovitě: vyšlapaná zkratka – srnčí cestička – kančí cestička – zaječí cestička – les! Naštěstí jsme nebyli daleko od silnice a víceméně ani od podhradí, tak jsme tam vyšší travou došli docela v pohodě.

 Z památníku se zdá být hrad Strečno hned na kopci v lesíku, není tomu tak

V podhradí jsme si vyfotili informační ceduli hradu Strečna. Nějaké to pobíhání sem tam už je zbytečné popisovat, prostě nakonec jsme zakotvili v místním kiosku na výbornou klobásu a pivo. Z pána (no pána spíš mladíka, ale už staršího) co nás obsluhoval, se nakonec vyklubal supr týpek! Během večera nám doporučil, kde se dá přespat a seznámil nás s výbornou kořalkou Tatranský čaj (bohužel po horách jsem flašku tahat nechtěl a později v Žilině už jsem tuto kořalu nesehnal). Hlavně mi však osvětlil, jak jsou na tom s medvědama – „Dobre, je jich dosť, majů sa dobre!!!“

Posilněni „čajem“ a pivkem jsme snad ještě před půlnocí vyrazili postavit náš první přístřešek. Pravda, chvilku nám to asi trvalo, ale nakonec se to hodně vyplatilo. V noci pršelo. Poslední věc toho dne co si ještě vybavuju jsou velký mravenci, co byli všude na zemi kolem nás. Mě na karimatku nelezli, to se nedalo říct o Jožinovy, ale to mi bylo fuk a tak jsem usnul…

2. Den: První výstup

Z deníku:
Po snídani vyrážíme na prohlídku Strečna. Souky je unešen, slečna zpocena. Cca v 1000 vyrážíme na Fatru – přes obec Strečno na pravém břehu Váhu – ke starému hradu, kde je nádherný výhled na „kopečky“, to ještě netušíme… Poté jsme na ty kopečky začali šplhat: nechutně strmé krpály, nechutně těžké batohy. Na vrchol Plešel (980 m n. m.) od řeky. Po hřebeni na „Chatu pod Suchým“ – pivo a polévka. Pokračujeme. Naivně si myslíme, že bychom došli až na Chleb nevědouce co je před námi. Na „Sedlo Príslop“ celkem fajn. Pak prudké stoupání na „Suchý“ (1468 m n. m.). „Prudké stoupání“? Kterej nanicovatej hňup toho pseudobedekra psal. My lezli po čtyrech, my se plazili, my plíce vyplivli, ale nenadávali, to ne, na to jsme neměli sil. V závěrečných partiích je již klečové pásmo, z vrcholu Suchého výhled široko daleko (např. Velký Kriváň), zapsali jsme se do vrcholové knihy. Vzhledem k hodině a únavě jsme přehodnotili plán, bivakovat nahoře nepřichází v úvahu – nepříjemný vítr a vrcholek v mracích. Rozhodnutí – slézt k „Chatě Kl’ačianská Magura“. Dáváme si pivo, jídlo a sjednáváme nocleh v chatě za 1/3 ceny v jídelně. Dáváme si další pivo…

Z vrcholu Suchý je vidět část pokračující hřebenovky – Biele skály a Malý Křiváň. Dnes už je však pozdě, jdeme tedy přespat k chatě.

3. Den: Vzhůru na Velký Kriváň!!!

Z deníku:
Budíček v 600 – 620. Sotva jsme promnuli „světla“ už na stole stojí 2 aperitivy – taková místní tradice či zvyk. Objednávám snídani, Souky nemá hlad, ale po aperitivu má žaludek v richtigu a taky snídal. Jdeme po zelené, pod Suchým na žlutou do sedla Priehyb, tam se napojujeme na „červenou hrebenovku“. Cíl Malý Kriváň (i když si z počátku myslíme, že jde o Velký Kriváň). Po hřebenovce je nádherný výstup, krásné výhledy. Souky občas vzpomene na své předky a užije čtyřnohou metodu postupu – má závratě a řekl mi to až na hřebeni tj. vysoko a daleko. Nu což cesta vede jen dopředu a dozadu a rozdílu není. To si nevybereš. Musel šlapat. Je krásně, svítí sluníčko, občas obláček zatáhne na chvíli, ale nahoře dusno není, fouká větřík. Malý Kriváň (1671 m n. m.), s hrůzou zjišťujeme, že nejde o Velký Kriváň, z vrcholu byl vidět Velký Kriváň. Přesto nádherný výhled i když trochu větrno. Nezdržujeme se dlouho, po zjištění co máme před sebou pokračujeme teď už na Velký Kriváň. Krásná cesta po hrebenovke, krásné výhledy, severní svahy extrémně prudké, často i ty jižní a cestička místy na šíři jednoho páru pahorek – Souky má závrať. Velký Kriváň (1709 m n. m.) dorážíme před 1400 hod., „We made it!“. Poměrně hodně lidí, ale my jsme si mákli, ne jako ty prdi co se vyvezli kousek pod Velký Kriváň. Pak pohodová cesta do chaty pod Chlebom. Sjednáváme ubytování, objednáváme pivko a plánujem bez báglů dojít k Šútovskému vodopádu. Dojdeme k Mojžíšovým pramenům a konstatujeme, že vzhledem k času a charakteru terénu (brutální klesání – zpátky brutální stoupání) to nestihneme v rozumném čase. Vracíme se na chatu – pivo a kapustnica. Na pokoj kromě nás doráží i banda Poláků…

Tak to je on – nejvyšší vrchol Malé Fatry – Veľký Kriváň. Výše už na tomto treku nebudeme.

4. Den: Ze Stohu dolů na halušky

Z deníku:
Vstáváme v 800, dáváme si čaj a sušenky a vyrážíme po žluté na hřebenovku za Chlebom. Krásné výhledy. Na Stohovém sedle se rozhodujeme Stoh neobejít, tak stoupáme po chrbátu Stohu. Brutální stoupák, nahoře jsme hotoví – Stoh (1607 m n. m.), scházíme do sedla Medziholie (1185 m n. m.) a odtud po zelené do Štefanové a pak žluté a pak chvíli po modré do Davidkovic (osada Terchové). V kolibe (restaurace Koliba) si dáváme pivo a halušky. Hledáme nocleh – kurevky dlouho, pak se vracíme na Kolibu a spíme u nějakého kiosku na krátké trávě.

Z hřebenu je krásně uvidíte oba – lákadlo i strašáka turistů. Který je který poznáte na místě 🙂

5. Den: Tam kde běhal Jánošík

Z deníku:
Ráno mě budí nějaký bača, jak se baví se Soukym – hledá ovce. Souky mu odpovída, že žádný neviděl, i když mám pochyby (v noci jsem slyšel z jeho spacáku nějaký bečení). Dnes jdeme úsek Diery (po modré-žluté-zase modré). Souky je unešen. Udolíčko Bieleho potoka a stezka s lávkami, žebříky a řetězy. Bomba. Docházíme do sedla Medzirozsutce (a stejně jako včera v sedle Medziholie) se usadíme u pramenu a doplňujeme tekutiny do sebe a do flašek. V sedle nějakou dobu lelkujeme a obědváme poslední konzervy. Přes četné pochyby jdeme nakonec na Malý Rozsutec. Souky tvrdí, že se jen koukne na konec lesa jak cesta vypadá. Hrůza. Proto se okamžitě rozhoduju a jdu. Souky po zjištění, že to myslím vážně se odhodlává a drápe se nahoru. Řetězy a zábradlí a strmá cesta nahoru a tam bombovej výhled. To samé z druhé strany dolů okořeněné ještě sesouvající se sutí z hory. Poté je Souky klidnej. Ptám se jestli to stálo za to. Odpovídá: „Člověče ani nevím, já tam nahoře a cestou ani nevnímal“ a dožaduje se vody. Po zelené do Davídkovic a pak do Terchové. Hledám prodejnu ovčích sýrů, kupuju rohlíky (Souky taktéž) a lačně se do nich pouštím. Večeříme (Souky pirohy, já kapustnici), pijeme pivo a dostáváme borovičky (pozornost podniku). Bivakujeme za sochou Jánošíka.

Máte rádi řetězy, žebříky a lávky – vyražte do dier

6. Den: A na závěr vodopád

Z deníku:
Dostáváme se busem do Žiliny. Ty baby. Joj! V Žilině promýšlíme jak se dostat domů. Spoje na hovno, informace nahovno. Nakonec v infocentru objednáváme lístky u Studentagency a platíme kartou. Velice ochotná slečna na informacích. V nalejvárně dáváme pivko a po předchozím rozhodnutí řežeme na vlak směr Šútovo – kouknout se na dříve nedopřaný Šútovský vodopád. Z hlediska časového je to nahoru zběsilý úprk. Jaj ty nohy. Nakonec to zvládáme více než dobře a na cestu dolu máme více než dost času, koukáme ještě na koupaliště v lomu a s časouvou rezervou stíháme ještě 1. uvažovaný spoj do Žiliny. V Žilině dlouho hledáme normální krčmu, kde vaří. Je to samej pub, bar, café a podobné chujoviny. Bloudíme uličkami. Natrefíme (konečně) na letní zahradní restauraci, vypadá normálně, ceny v poho. Dáváme pivko a jídlo. Souky kuřecí steak, já hovězí vývar, bravčové plece na Šampionech a palačinky. To bude teda cesta autobusem, jsem zvědavej. Souky lituje že nesehnal Tatranský čajík. Jede nám to v 030. Dáváme další pivo…

Šútovský vodopád – asi není co dodat.

Trasa treku
Trasa treku
Přibližná profilovka
Přibližná profilovka

2 komentáře: „Malá Fatra 2008

  • 18.2.2011 (14.08)
    Permalink

    Dobrý den, bohužel tuto turistickou známku jsem nezakoupil. Mám z této oblasti pouze Strečno.

  • 17.2.2011 (16.29)
    Permalink

    Dobrý den, nedovezli jste si prosím turistickou známku ze Starého hradu? č.223. Dík za info. Dlouho ji sháním. Markéta

Komentáře nejsou povoleny.